Lidem po třicítce se prý nedá věřit. Stejně tak jako studentům, básníkům a hvězdářům. Po třicáté se spiklenci sjíždějí na Bojišti, aby tam písní a potácením oslavili vzpomínky na padlé bojovníky. Bojovali za lásku, mír a svobodu. Ale teď už jsou všichni mrtví. A tak já — samozvaný levičácký intelektuál a podvratný živel s těžkým kladivem v ruce zarážím železný kůl do posvátné půdy a vztyčuji instantní hvězdárnu v khaki barvě.
Už to začalo. Ze všech stran se ozývá mohutné dunění, jásot i pískot rozvášněného davu mladých lidí. Příliš mladých na to, aby si tu dobu pamatovali, ale taky příliš rozumných na to, aby věděli, že ji nechtějí zažít znovu. Dobu, kdy jste si nemohli číst, psát, poslouchat, nebo nosit na triku či na hlavě, natož v ní, co jste chtěli. Dobu, kdy vám přikazovali i to co si máte myslet.
Tady a teď je to ale jiné. Můžete se válet na dece v objetí trávy či vaší milé a sledovat jak pomalu plují mraky na obloze. Přemýšlet odkud a kam asi a při tom se zaposlouchat do libých tónů. Pít líh. Dalekohledy míří na hvězdy. Střídavě monitorují ty na nebi i ty na pódiu. Dřív hlídaly naše hranice, jestli se neblíží nepřítel. Teď dychtivé oči s rozjařeným úsměvem vyhlíží příchod starých známých. Informace poskytujeme zadarmo a pro všechny. Rozumíme všemu od východní filozofie až po západní programování. Ale o politice a ekonomii se bavíme jen neradi. Známe odpověď téměř na cokoliv. A co nevíme, to si vymyslíme. Dokážeme fabulovat tak přesvědčivě, že vy to stejně nepoznáte.
Po pár dnech zase zboříme stany, uklidíme louky a odtáhneme zpátky do měst. Budovat lepší společnost a bořit Babylon. Těch pár dní, kdy můžeme být skutečně volní a svobodní, obehnáni plotem s ostnatým drátem a střeženi ochrankou v černých uniformách se zubícími se psy po boku těžkých bot. Těch pár dní tak protáhnout na celý rok. Třeba to jednou půjde. Třeba i dřív než nad Bojištěm zase zazní mohutný tón Rock’n’Roll.