Jednou za čas si otevřít láhev dobrého vína od kamarádů a třeba nejít celou noc spát. Do nepájivého pole poskládat pár le-diod, odporů a kondenzátorů. Jednou za čas je třeba tak říkajíc vyprázdnit buffer. Otevřít nový soubor a zapsat co se urodilo v autistické mysli. Slova co nedávají smysl, řádky ukončené středníkem, podmínky a cykly. Odsazení pro krásu a odpovídající počet závorek. Komunikace po sériové lince v 256 odstínech bití.
Jsou traumata z dětství, která přetrvají až do dospělosti. Jeden příliš velký a odvážný krok pro malého chlapce následovaný rychlým pádem. Odřené koleno pod rozedranými novými kalhoty. Nadšení střídá zklamání, zlost a hněv. Umění empatie získané léty utrpení. Teď, když jsem z části kyborg s první protetickou náhradou, vidím barevné pixely na obrazovce o to jasněji. Mění svojí polohu a s ní se mění i jejich význam. Vždy je to jen otázkou interpretace. Odpovědí na předčasné ukončení programu je víc než nula.
Stvořil jsem si vlastní svět. A v něm platí moje pravidla. Odpočet běží pozpátku a domeček je zrovna tam, kde se mi právě hodí. Ukazovací zájmena nejsou povolené. Jazyk je bez nich prostší a hezčí. Ve snech si létám, ve dne jsem unášen rotací Země. Z té které jsem vzešel. Procházím starou alejí, ale stromy v ní jsou mladší, než jak si je pamatují stříbrné fotografie. Paradox moderní doby, stojím na rozcestí mezi ubíjející nostalgií a příliš bujnou fantazií, teď jsem tady. To není to, co jsem od života očekával.
