Je tak lehké udělat špatný snímek a je tak těžké smazat dobrý. Ještě že technika je k nám milostivá a občas taky selhává. Když už jsou foťáky nejen od Sony tak chytré, že poznají až tři druhy úsměvu a samy si vyváží bílou, kdy už konečně pořádně zredukují i digitální šum? Nebavil mě postprocessing, už když jsem si máčel prsty ve vývojce a už vůbec mě nebaví s prstem na trackpadu.

Je snazší přijmout fakt, že se snímek líbí už v okamžiku jeho pořízení. Ty zachycené do stříbra, co je mám jako záložky v knihách, do kterých si razím Ex-Libry, jen těžko změním, bez tunelovacího mikroskopu, ale ruku na srdce, kdo z nás ho ve sklepě má. Ty pořízené do křemíku, si zase pálím na aluminium pod polymerovou ochranu. Jednou pak poslouží jako podšálek na něčím stole.

Když je kniha blbá, je lepší ji nevydat, natož když je úplně pitomá. To ale není případ téhle té. Slova na papíře, slova které každý zná, ale často se s nimi v běžné řeči nesetkáte. Poskládané do vět jim dávají zcela nový rozměr. Už to není jenom fantazie, moje nebo tvoje. Je to realita, či sen, který se stal skutečností. Otázky do diskuzí často veřejně nepokládám, rychleji si na ně v duchu odpovídám sám.

Jak to vypadalo na autorském čtení za přítomnosti autorky vám ukáži snad někdy v budoucnu, až to minulost dovolí. Malí básníci chodí po ulicích, které nesou jména těch velkých, na chvíli se zastaví u výlohy antikvariátu a pak končí s hlavou zadupanou v zemi. Jejich odkaz zůstává vrytý do stolů pocintaných pivem, kde skládají na ušmudlané kousky papírů. Kdo je pak najde zaházené účtenky vzadu šuplíku, nechť je laskavě přepíše a zveřejní…

$ wget --mirror muzika.sahula.cz