Zatmění Měsíce nepatří zrovna mezi vzácné nebeské úkazy, ale i tak každého milovníka oblohy musí mrzet, že se mu ho přes rozmary počasí nepodařilo spatřit, když ho měl hned za oknem.

Já to letošní z 16. srpna zahlédl vždy jen na okamžik, když se na vhodném místě na obloze, kde se zrovna nacházel i Měsíc, na chvíli nasunuly trochu řidší mraky, v jinak naprosto neprůhledné souvislé vrstvě oblačnosti, která zakrývala většinu území a jen pomalu od jihozápadu ustupovala.

Poprvé jsem Měsíc zahlédl ve chvíli kolem maxima zatmění. Sice jen na krátký okamžik, ale jinak dostatečně dlouhý, abych mohl litovat, že nemůžu pohodlně sledovat celé představení. Vidět byl jen malý srpek ještě osvětlené části. Větší části měsíce — už ponořené do zemského stínu, jsem si v té rychlosti, než se zase celý zahalil do hustých mraků, ani nevšiml.

Na podruhé se mi už skoro celý odkrytý Měsíc podařilo spatřit na pár minut kolem půl jedné. To se situace obměnila, navrch měla osvětlená část Měsíce a zemský stín do něj vykusoval jen malou část.

Na pohled zajímavější ale bylo až hrůzostrašné zjevení, které červeno-hnědé světlo zatmělého Měsíce vykouzlilo na okolních mracích.

Co říci na závěr? Každé zatmění Měsíce je jedinečné a něčím vyjímečné a specifické. Nezbývá, než se těšit na ty další a doufat v příznivější podmínky pro jejich sledování.